MENU

Konce kolověku

Poštovné zdarma od 999 Kč
161 Kč
Doporučená cena 189 Kč
Tato kniha momentálně není k zakoupení.
  • Rok vydání 2001
  • Počet stran 192
  • ISBN 80-7294-024-4

„Kus odtud, v lese za Doubím ve stráni, se rozpadaly zbytky chatrče, kde přespávali odjakživa všichni dezertéři ze všech dávných vojen, když do vsi nemohli. Za roklí čekali, kdy budou moci vyjít, ne za noci jako štvaná zvěř, ale ve dne, kdy poběží bez dechu až ke svým. Les je tlačil zpět, jak jen z něho hlavu v nepravý čas vystrčili. 

Les dusil každý zvuk, který by je prozradil. 

Ti přece něco zažili a věděli, že mlčet je jako nebýt! 

Že mlčení smaže i kruhy ve vodě a les že v mlčení zteří! 

Že člověku vzít hlas je jako ulít hluché zvony!“ 

Povídková kniha pozoruhodné autorky trvale se hlásící ke svým „venkovským kořenům“, v jejíchž prózách se prolíná básnické a ostře realistické vidění skutečnosti, přináší sugestivní příběh o cestě našeho venkova od vesnice starodávné přes léta války až po její socializaci, která stála tolik životů, způsobila mnoho utrpení a bolestí a pokřivila příliš lidských vlastností, než aby se tento tragický čas dal vymazat z naší historie. Místy až myticky laděné vyprávění, na jehož zdánlivě klidné hladině objevujeme lidská dramata závratných hloubek, ukazuje, jak se stará vesnice válkou a poválečnými událostmi změnila tak, až autorce připadá, že „...jako loď plná hlučícího, klejícího a výskajícího plemene klesala ke dnu“. V následujících letech je likvidován zaběhnutý řád venkova a selský stav. Tak se vesnice jednomu ze stíhaných jeví jako Modrofialový obraz, jinému v Tak neskutečně čisté, bílé krajině vyvstává ve zkratce před očima celý život, jež stejně jako v Zimním rozhovoru dává poznat, že zplanělou a hmotařskou vsí jsou vinni i sami její obyvatelé. V poslední próze je jézéďácká vesnice před listopadem 1989 vykreslena až v burleskní podobě, i zde se však setkáváme se starým sedlákem nemilosrdně účtujícím se sebou samým. 

„Autorka vykresluje dramata lidských osudů poznačených válkou i bezohlednou dobou s jistou naléhavostí. Realistické zobrazení se prolíná s lyričností a zvlášť výrazné je básnické, metaforické vyjádření. Konce kolověku nejsou žádné moderní povídky, které by hlásaly návrat k přírodě, jsou svědectvím minulých časů a ohlasem (a tichým nesouhlasem) ženy vyrůstající v životě hodnot již dávno zapomenutých.“
Markéta Havelková 

Celý popis

„Knihu tvoří soubor pěti starších próz, z nichž nejrozsáhlejší je Na štítu bylo vytesáno kolo, dokončená 1980 a vydaná samostatně pod stejným názvem v brněnském nakladatelství Blok již v roce 1984. Tehdy vyšla podstatně zkrácena. Začneme-li porovnávat obě díla, zjistíme závažné rozdíly. Cenzor se zaměřil nejen na pasáže týkající se katolických insignií (Panna Marie, katolická bohoslužba atd.) či promluv a pasáží postav (včetně faráře) obracejících se k Bohu. Také mnoho erotických, mysticky laděných, lyrizujících, reflexivních sentencí je umně vystřiženo, čímž první vydání nabývá mdlé, jednostranně pojaté a bezkrevné podoby. Autorka (v druhém vydání) vesnici představuje se všemi jejími temnými stránkami (incest, skrývané lidské pudy a emoce, zločiny – vyznívající takřka erbenovsky, pověry, hovory s mrtvými, vize a přeludy). Dědina je jako mytický prostor, který se nezapře právě svou očividnou kontrastností (bílá nemůže existovat bez černé), živočišností a především životností. Vyškrtány jsou i válečné kapitoly pojednávající o zvěrstvech osvoboditelů, o osvobozených oslavujících své vítězství vraždami nevinných. V prvním vydání nenajdeme pasáže kriticky zrcadlící poválečné historické události, ani části o sbližování Čecha a Němky, ani příběh o zkaženém vztahu dvou přátel, z nichž každý stojí po únorovém převratu na různých stranách barikád, a dokonce ani závěrečnou pointu: „Ten štít už před léty přece zbořili.“, kterou se zcela posunuje význam díla. 

Příběh je zprostředkován vypravěčkou, jež jako malá holka ich formou retrospektivně komentuje postavy a události ve své vesnici, vychovávána a ovlivněna svou babičkou. Hrdinčina paměť a paměť kolověků dědiny tvoří na první pohled nerozpletitelné pouto. V úvodu jsme svědky scény „kdy přijely náklaďáky a zasypávaly tunami nové hlíny babiččiny kosti a kosti ostatních mrtvých.“ Dívka pozoruje pozůstatky svých předků a s nimi si vybavuje staré příběhy, s minulým přichází nejen vzpomínka, ale především vyprávění, svébytný prostor, kterým se vypravěč prokousává vlastně proto, aby se od něj na jeho konci, byť obohacen, očistil. 

Celou prózu tvoří devatenáct příběhů, lépe řečeno: lyrickoepických obrazů. Otázkou je, zda množství postav a dějů takto široce rozprostřených tvoří kompaktní prózu, anebo zda samy příběhy, byť umně tematicky provázané (postavami babičky, vypravěčky a samotným „duchem místa“), netříští vnitřní soudržnost celku. Za podstatně kompaktnější a kompozičně ucelenější považuji jinou autorčinu rozsáhlejší práci – román Zemský ráj. Vraťme se však k naší próze: Vskutku těžko zapomenutelné je například vyprávění, které v duchu morytátu pojednává o historii bratrů Vaverových, okrádajících a zabíjejících ubohé pocestné, jež pak zahrabávali ve svých hlubokých sklepích. 

V souvislosti s pamětí jsme hned zpočátku svědky potopy místního rybníka Návesníka (typicky mytologické jméno asociující uzavřenost mytického od čehokoli vnějšího). Text lze pomyslně rozdělit na předválečné a poválečné mýty dědiny. V poválečné části jsou mýty dědiny konfrontovány s historickými a společenskými událostmi, jež se – zejména v 50. letech – ocitají pod vlivem mýtů mnohem zhoubnějších. Vodní živel (v podobném tematickém i archetypálním okruhu je tvořena kniha Daleko od stromu Zuzany Brabcové) tu společně s motivem kola představují časovou cykličnost, navracení se zapomenutých emocí, vášní i vzpomínek, nekonečno kruhových metamorfóz, nepatrně se měnících a přitom stejných. „Na štítu měla vytesáno kolo (dědina, pozn. O. M.). A jak se kolo pohnulo, zase míjely věky a čas dávný i sotva minulý probleskoval mezi listím stromů v příbězích, v životech jejích lidí.“ Skoro nám toto kolo připomíná věčný koloběh života a smrti tak, jak je pojímán ve východních myšlenkových soustavách (samsára). Nicméně čas je tu vytvářen příběhem, příběhem jednotlivých postav. Protože z věčného kolověku je možno uniknout jedině vyprávěním. A přitom právě vypravěčka jako jediná do tohoto mýtu nepatří (což je jeden z relevantních prvků autorčiny tvorby). Ačkoli je v průběhu rozpomínání alias příběhu, v čase samotného textu stále více do příběhů dědiny vtahována („… dědina ve mně chodila křížem krážem.“). 

Leckdy se ocitne v pozici úplného vyvrhele, cítí vykořenění a cizost. „‘Tvá matka néni od nás,‘ řekla a já jsem se rozběhla pryč s pláčem na krajíčku. Není, není, ale já sem patřím. Já jsem odtud a patřím sem. /../ Řekla to jako ortel. Jako by to byl hřích. Jako by to bylo mé velké provinění, že mám rysy jejího rodu a ne otcova. Jako by mě tím vykazovala z kruhu těch, co jsou zde doma.“ Stojí mimo i pro svůj strach z lidí, kteří se chovají jinak, než jak si je vykresluje ve fantazii, cítí se vyobcována i pro svou citlivost. „Cítila jsem, jak pod teplými peříčky chroupají tenoučké kůstky. Holoubata sebou dvakrát cukla a začala těžknout. /../ Tak takhle se zabíjí, takhle se lidé stávají k něčemu a něco z nich bude? Když udělají vždycky to, co je pro ně prospěšné, výhodné? ‚Hloupá,‘ řekla mi babička, ‚holoubě sezobne brouka a brouk vykouše květ maliny.‘“ Podobné pasáže, velmi jemně balancující na hranici patosu a jakési nepřipravenosti řeči, autenticity výpovědi nás nenechají na pochybách o prožitku a interní zkušenosti, zračící se v textu. 

Nesmíme však zapomenout na ostatní prózy knihy. Další dvě jsou z roku 1967, čtvrtá je datována 1972 a poslední je o dvacet let mladší. Za nejzdařilejší z nich považuji Tak neskutečně čistou, bílou krajinu. Klukanová ukazuje, že na malém prostoru se cítí podstatně lépe (potvrzuje to kupř. její další knížka lyrických textů Zasklené krajiny). Tematicky jsou si dílka ze 60. let podobná, u obou stojí ve středu jediná postava bilancující svůj život, v Čisté krajině se rychle blížíme vyvrcholení, katarzi, mystickému splynutí a poznání, jež je spojeno se smrtí. Autorka se nebojí experimentovat s jazykem, přiblížit se tvarově poezii – především v závěru práce. Věty jsou překvapivě zhuštěné a zkratkovité, nasycené slovesy a dějem. Jakási životní vyprázdněnost, neschopnost vzepřít se ubíjející bezesmyslnosti, ztráta možnosti dohovořit se a porozumět si, takové myšlenky obkružuje Zimní rozhovor, čtvrtý kus vytvořený jako dramatický dialog Starce a Stařeny a odrážející společenskou náladu 70. let. 

Soubor vydaný v Hostu představuje určitý průřez doposud nevydaným, prozaickým dílem Ludmily Klukanové, osobité autorky ještě osobitějšího stylu. Čtenáři je umožněno poznat autorčin jazyk i tvůrčí metody z jiné strany (povídka Tak neskutečně čistá, bílá krajina, Zimní rozhovor). Přínosné je i vydání necenzurované podoby textu Na štítu bylo vytesáno kolo, jenž i přes svou menší kompoziční přehlednost způsobenou mnohostí postav a událostí představuje nepopiratelný tvůrčí počin nejen v rámci tvorby Klukanové, ale i v kontextu dějin české literatury.“
Oskar Mainx 

  • „Knihu tvoří soubor pěti starších próz, z nichž nejrozsáhlejší je Na štítu bylo vytesáno kolo, dokončená 1980 a vydaná samostatně pod stejným názvem v brněnském nakladatelství Blok již v roce 1984. Tehdy vyšla podstatně zkrácena. Začneme-li porovnávat obě díla, zjistíme závažné rozdíly. Cenzor se zaměřil nejen na pasáže týkající se katolických insignií (Panna Marie, katolická bohoslužba atd.) či promluv a pasáží postav (včetně faráře) obracejících se k Bohu. Také mnoho erotických, mysticky laděných, lyrizujících, reflexivních sentencí je umně vystřiženo, čímž první vydání nabývá mdlé, jednostranně pojaté a bezkrevné podoby. Autorka (v druhém vydání) vesnici představuje se všemi jejími temnými stránkami (incest, skrývané lidské pudy a emoce, zločiny – vyznívající takřka erbenovsky, pověry, hovory s mrtvými, vize a přeludy). Dědina je jako mytický prostor, který se nezapře právě svou očividnou kontrastností (bílá nemůže existovat bez černé), živočišností a především životností. Vyškrtány jsou i válečné kapitoly pojednávající o zvěrstvech osvoboditelů, o osvobozených oslavujících své vítězství vraždami nevinných. V prvním vydání nenajdeme pasáže kriticky zrcadlící poválečné historické události, ani části o sbližování Čecha a Němky, ani příběh o zkaženém vztahu dvou přátel, z nichž každý stojí po únorovém převratu na různých stranách barikád, a dokonce ani závěrečnou pointu: „Ten štít už před léty přece zbořili.“, kterou se zcela posunuje význam díla. 

    Příběh je zprostředkován vypravěčkou, jež jako malá holka ich formou retrospektivně komentuje postavy a události ve své vesnici, vychovávána a ovlivněna svou babičkou. Hrdinčina paměť a paměť kolověků dědiny tvoří na první pohled nerozpletitelné pouto. V úvodu jsme svědky scény „kdy přijely náklaďáky a zasypávaly tunami nové hlíny babiččiny kosti a kosti ostatních mrtvých.“ Dívka pozoruje pozůstatky svých předků a s nimi si vybavuje staré příběhy, s minulým přichází nejen vzpomínka, ale především vyprávění, svébytný prostor, kterým se vypravěč prokousává vlastně proto, aby se od něj na jeho konci, byť obohacen, očistil. 

    Celou prózu tvoří devatenáct příběhů, lépe řečeno: lyrickoepických obrazů. Otázkou je, zda množství postav a dějů takto široce rozprostřených tvoří kompaktní prózu, anebo zda samy příběhy, byť umně tematicky provázané (postavami babičky, vypravěčky a samotným „duchem místa“), netříští vnitřní soudržnost celku. Za podstatně kompaktnější a kompozičně ucelenější považuji jinou autorčinu rozsáhlejší práci – román Zemský ráj. Vraťme se však k naší próze: Vskutku těžko zapomenutelné je například vyprávění, které v duchu morytátu pojednává o historii bratrů Vaverových, okrádajících a zabíjejících ubohé pocestné, jež pak zahrabávali ve svých hlubokých sklepích. 

    V souvislosti s pamětí jsme hned zpočátku svědky potopy místního rybníka Návesníka (typicky mytologické jméno asociující uzavřenost mytického od čehokoli vnějšího). Text lze pomyslně rozdělit na předválečné a poválečné mýty dědiny. V poválečné části jsou mýty dědiny konfrontovány s historickými a společenskými událostmi, jež se – zejména v 50. letech – ocitají pod vlivem mýtů mnohem zhoubnějších. Vodní živel (v podobném tematickém i archetypálním okruhu je tvořena kniha Daleko od stromu Zuzany Brabcové) tu společně s motivem kola představují časovou cykličnost, navracení se zapomenutých emocí, vášní i vzpomínek, nekonečno kruhových metamorfóz, nepatrně se měnících a přitom stejných. „Na štítu měla vytesáno kolo (dědina, pozn. O. M.). A jak se kolo pohnulo, zase míjely věky a čas dávný i sotva minulý probleskoval mezi listím stromů v příbězích, v životech jejích lidí.“ Skoro nám toto kolo připomíná věčný koloběh života a smrti tak, jak je pojímán ve východních myšlenkových soustavách (samsára). Nicméně čas je tu vytvářen příběhem, příběhem jednotlivých postav. Protože z věčného kolověku je možno uniknout jedině vyprávěním. A přitom právě vypravěčka jako jediná do tohoto mýtu nepatří (což je jeden z relevantních prvků autorčiny tvorby). Ačkoli je v průběhu rozpomínání alias příběhu, v čase samotného textu stále více do příběhů dědiny vtahována („… dědina ve mně chodila křížem krážem.“). 

    Leckdy se ocitne v pozici úplného vyvrhele, cítí vykořenění a cizost. „‘Tvá matka néni od nás,‘ řekla a já jsem se rozběhla pryč s pláčem na krajíčku. Není, není, ale já sem patřím. Já jsem odtud a patřím sem. /../ Řekla to jako ortel. Jako by to byl hřích. Jako by to bylo mé velké provinění, že mám rysy jejího rodu a ne otcova. Jako by mě tím vykazovala z kruhu těch, co jsou zde doma.“ Stojí mimo i pro svůj strach z lidí, kteří se chovají jinak, než jak si je vykresluje ve fantazii, cítí se vyobcována i pro svou citlivost. „Cítila jsem, jak pod teplými peříčky chroupají tenoučké kůstky. Holoubata sebou dvakrát cukla a začala těžknout. /../ Tak takhle se zabíjí, takhle se lidé stávají k něčemu a něco z nich bude? Když udělají vždycky to, co je pro ně prospěšné, výhodné? ‚Hloupá,‘ řekla mi babička, ‚holoubě sezobne brouka a brouk vykouše květ maliny.‘“ Podobné pasáže, velmi jemně balancující na hranici patosu a jakési nepřipravenosti řeči, autenticity výpovědi nás nenechají na pochybách o prožitku a interní zkušenosti, zračící se v textu. 

    Nesmíme však zapomenout na ostatní prózy knihy. Další dvě jsou z roku 1967, čtvrtá je datována 1972 a poslední je o dvacet let mladší. Za nejzdařilejší z nich považuji Tak neskutečně čistou, bílou krajinu. Klukanová ukazuje, že na malém prostoru se cítí podstatně lépe (potvrzuje to kupř. její další knížka lyrických textů Zasklené krajiny). Tematicky jsou si dílka ze 60. let podobná, u obou stojí ve středu jediná postava bilancující svůj život, v Čisté krajině se rychle blížíme vyvrcholení, katarzi, mystickému splynutí a poznání, jež je spojeno se smrtí. Autorka se nebojí experimentovat s jazykem, přiblížit se tvarově poezii – především v závěru práce. Věty jsou překvapivě zhuštěné a zkratkovité, nasycené slovesy a dějem. Jakási životní vyprázdněnost, neschopnost vzepřít se ubíjející bezesmyslnosti, ztráta možnosti dohovořit se a porozumět si, takové myšlenky obkružuje Zimní rozhovor, čtvrtý kus vytvořený jako dramatický dialog Starce a Stařeny a odrážející společenskou náladu 70. let. 

    Soubor vydaný v Hostu představuje určitý průřez doposud nevydaným, prozaickým dílem Ludmily Klukanové, osobité autorky ještě osobitějšího stylu. Čtenáři je umožněno poznat autorčin jazyk i tvůrčí metody z jiné strany (povídka Tak neskutečně čistá, bílá krajina, Zimní rozhovor). Přínosné je i vydání necenzurované podoby textu Na štítu bylo vytesáno kolo, jenž i přes svou menší kompoziční přehlednost způsobenou mnohostí postav a událostí představuje nepopiratelný tvůrčí počin nejen v rámci tvorby Klukanové, ale i v kontextu dějin české literatury.“
    Oskar Mainx 

  • Klukanová Ludmila

    Ludmila Klukanová

    se narodila roku 1936. Jako dcera z větší rolnické usedlosti měla zákaz studia, po vychození povinné roční Základní odborné školy rolnické v Třebíči (1952) pracovala rok v zemědělství. 1953 mohla začít studovat v Jihlavě na střední zdravotnické škole, 1954 však studium přerušila. SVVŠ absolvovala při zaměstnání (mat. 1967). V Jihlavě, kde dosud žije, také pracovala: nejprve v knihkupectví (1954-55), poté v různých administrativních funkcích v Mototechně (1955-58), v Městském bytovém podniku (1963-66), v Okresním výboru Svazarmu (1968-70), v autoškole (1970-81) a v Agrochemickém podniku (1981-89). Po listopadu 1989 působila jako tisková mluvčí jihlavského Občanského fóra; zasadila se o obnovu Jihlavských listů, v jejichž redakci pak 1990-91 rovněž pracovala a jejichž šéfredaktorem je nyní její syn Petr Klukan. Nyní se věnuje publicistice a literatuře. 

    Více
  • Poštovné zdarma u objednávek nad 999 Kč
  • Ušetříte 15 %
  • Knihy vydáváme přes 25 let

Hlídací pes

Budeme Vás informovat o vydání knihy odesláním e-mailu na Vaší adresu.

O vydání knihy Vás již e-mailem nebudeme informovat.

Omlouváme se, ale tato kniha je v tuto chvíli nedostupná. Její dostupnost však můžete znovu hlídat.

Teď už vám neuteče ani řádek.

Co se děje v naší redakci i jaké knihy připravujeme, najdete v pravidelném souhrnu ve své e-mailové schránce.

Váš e-mail byl úspěšně přihlášen k odběru. Nezapomeňte adresu potvrdit.

Přihlásit se

Správa účtu

Přehled objednávek Změna osobních údajů Změna hesla
Odhlásit se