Kapitoly z dějin strukturální poetiky

Kniha se pokouší zevrubně podchytit a interpretovat dějiny způsobů přemýšlení o literárním díle, které bychom dnes mohli nahlížet jako ty jednotlivé etapy formulování základních problémů poetiky, jež určily formování okcidentálního strukturálního myšlení v oblasti literární vědy. Zkoumání těchto dějin okcidentální poetiky je prvotně vymezeno rozlišením dějin poetiky (poetics) a kritiky (criticism). Autor se věnuje analýze konkrétních období poetologického myšlení a jejich koncepcí v průběhu dvou milénií — od systematického pojetí Aristotelova po strukturalistickou doktrínu Pražské školy. Tímto historicko-teoretickým přístupem se snaží systematicky rekonstruovat rámec, v němž můžeme nahlédnout původ a dnešní relevantnost jednotlivých teoretických přístupů. Kniha zároveň poskytuje velmi užitečné teoretické zázemí pro možné porozumění moderní tzn. poválečné poetice, jejím zdrojům a směřování. 

Lubomír Doležel (narozen 1922) vystudoval v letech 1945 – 1949 bohemistiku a rusistiku na Filozofické fakultě Karlovy univerzity. Mnozí z jeho učitelů – Bohuslav Havránek, Felix Vodička, Alois Jedlička, Vladimír Skalička, Ladislav Kopecký – byli členy Pražského lingvistického kroužku. Po pěti letech působení na středních školách byl v roce 1953 povolán do Ústavu pro jazyk český, kde se podílel na přípravě čtyřdílného Slovníku spisovného jazyka českého. Rok nato byl přijat do aspirantury, kterou pod vedením akademika Bohuslava Havránka dokončil v roce 1958 obhajobou disertace „Výstavba kontextu v moderní české próze“; Československá akademie věd mu udělila hodnost kandidáta filologických věd. Přepracovaná disertace vyšla v roce 1960 v Nakladatelství ČSAV pod názvem „O stylu moderní české prózy“. Tato práce předznamenává hlavní rysy vědeckého bádání Lubomíra Doležela: aplikaci přesných metod a systematického pojmosloví, syntézu lingvistiky a literární vědy, využití vědecké tradice, zejména tradice Pražské školy. 

V roce 1960 byl Lubomír Doležel pověřen založením a vedením oddělení matematické lingvistiky v Ústavu pro jazyk český. V tomto oddělení se rozvinula nejen soustavná statistická analýza českého jazyka, ale také teoretická a překladatelská práce v oblasti teorie informace a kybernetiky. V té době se Lubomír Doležel stal členem mezioborové Kybernetické komise ČSAV a byl povolán do redakce populárně-vědeckého časopisu Vesmír. V roce 1962 se habilitoval a byl jmenován docentem na katedře českého jazyka Filozofické fakulty Karlovy univerzity. 

V roce 1965 byl Lubomír Doležel pozván jako hostující profesor na Michiganskou univerzitu v Ann Arboru. Po návratu v létě 1968 nastoupil do Ústavu pro českou literaturu. V listopadu 1968 odešel jako profesor na torontskou univerzitu v Kanadě. Založil bohemistiku v Oddělení slovanských jazyků a literatur, přednášel zde českou a ruskou literaturu a od roku 1982 rovněž teorii literatury v Centru srovnávací literatury. V tomto Centru působí i po svém odchodu do penze v roce 1988. Jeho kniha Narative Modes in Czech Literature (1973, česky 1993) je první knihou o české literatuře vyšlou v Kanadě.  

Za vědeckou práci se Lubomíru Doleželovi dostalo mezinárodního uznání. Přednesl přednášky na desítkách severoamerických i evropských univerzit, zúčastnil se řady mezinárodních vědeckých konferencí, publikoval v předních časopisech svého oboru. 

Teoretické zaměření Lubomíra Doležela se podstatně změnilo v letech osmdesátých setkáním s analytickou filozofií a sémantikou možných světů. Toto poststrukturalistické období vyvrcholilo ve dvou knihách – Occidental Poetics: Tradition and Progress (1990) a Heterocosmica: Fiction and Possible Worlds (1998). Tento autorizovaný překlad Occidental Poetics do češtiny je v pořadí sedmým překladem této knihy.