Nejmenší slunovrat

„Křepelkova poezie je vztahována k prvním jistotám lidského života („Bolák slunce/ po neklidné noci“) a k posledním otázkám. Smrtelnost je mu důkazem naší existence, opakující se slova jako popel, sůl, prach odkazují k odranosti a obnaženosti života vezdejšího i na rozlomenost času života tohoto století. Nejsou to však, jak by se na první přečtení mohlo zdát, Divišovsky lávovité proudy „vychrlené krve“, ale přesně vystavené verše s pevným břehem.
Simone Weilová si na přelomu třicátých a čtyřicátých let poznamenala: „Museli jsme nahromadit zločiny, jimiž jsme se stali tak prokletými, že jsme ztratili všechnu poezii vesmíru.“ Výrok Weilové má velice blízko k známé Adornově otázce o právu poezie a umění na existenci ve světě, který překročil nejzazší spodní hranice lidství. Apokalyptickou hrůzu 20. století vyslovuje po svém i Křepelka, když hovoří o mlčení mrtvých, „kteří na obou stranách hlíny/ zotavují se ze smrti“. Jakoby navzdory narušenému kruhu pospolitosti vydobývá poezii, která se neutápí v jazyce, ale promlouvá z ticha. Ví však, že jeho básně jsou jen odštěpky ztracené celistvosti.“ 

Miloš Doležal 

Recenze: Doležal, Miloš, Bolák slunce, Lidové noviny 4. 1. 1997