Tvar | 23.6.2011 | rubrika: Beletrie | strana: 20 | autor: Eva Škamlová
Daniel Glattauer: Dobrý proti severáku
Z němčiny přeložila Iva Kratochvílová Host, Brno 2010
Možnost bezprostředně a pohotově odesílat a přijímat e-mailem nejen zprávy a konkrétní informace, ale sdělovat si i myšlenky, dojmy a zážitky, mě stále ještě fascinuje. Můj úžas je zřejmě způsoben věkem a dlouholetým návykem psát (a dostávat) dopisy. E-mail nám na rozdíl od tradičního dopisu, při němž jsme si většinou své formulace pečlivě rozmýšleli, abychom příjemci nezpůsobili v hlavě zmatek, umožňuje vyjádřit své pocity, nápady i bezprostřední emoce bez delšího váhání. Tahle „zázračná“ e-mailová pošta nám ovšem nabízí i protipól spontánní výpovědi. Své pocity můžeme rozebírat, uvažovat o všech alternativách určité situace, soustředit se na zdánlivě nedůležité věci, otravovat své přátele psaním o sobě a svých problémech, pokud s námi mají trpělivost – e-mail tak může občas fungovat i jako jedna z forem psychoterapie. Už jen to čekání na odpověď je příjemná věc – i s tím rizikem, že nepřijde. Co všechno nám tahle novodobá forma komunikace dává (a o co ochuzuje) ve srovnání se starými dobrými dopisy, jistě už psychologové formulovali a pojmenovali.
E-mailový román Daniela Glattauera může být považován za „málem“ milostný a nelze opomenout, že je to příběh, který se odehrál v režii dvou písmen – nebýt jednoho písmene navíc, které se omylem dostane do e-mailové adresy, nemohl by začít –, a kdyby opět pouhé jedno písmeno nesmlouvavě v závěru nezasáhlo, vše by pak bylo jinak… žádná elektronická lehce milostná story by nenastala.
Leo a Emmi jsou takoví jakoby stínoví lidé, kteří se k sobě nikdy nedostanou ve své fyzické podobě. Dlouhé měsíce se sbližují, s tvořivým potěšením využívají své schopnosti vtipně diskutovat, navzájem se provokovat, kritizovat druhého za jeho nesmyslné nápady, hněvat se, občas se odmlčet a posléze s úlevou nacházet zprávu o tom, jak si těch pár dní (nebo jen hodin) chyběli.
(„Emmi: Já nejsem patologická, to vy se chováte jako verbálně erotický pošuk, Leošku! Zkrátka, já ty vaše ulítle farářské sexuální analýzy neberu.“)
Jak jejich dopisy získávají stále důvěrnější tón, vědí vzájemně o svých úzkostech a nejistotách, jež patří do jejich „vnějšího světa“, počáteční zvědavost vidět se, touha setkat se, se vytrácí. Stále více jsou vnořeni do svých monitorů, je v nich bezpečno, nefouká tu severák…
(„Jak se dá vytvořit bezprostřednost setkání, když to člověk nikdy netrénoval? Jak bychom se na sebe dívali? Co bychom v tom druhém najednou viděli? Jak bychom si dnes psali? Co bychom si psali? Psali bychom si vůbec ještě? Emmi, já mám prostě strach, že o ten svůj »druhý hlas«, o hlas Emmi, přijdu. Já si ho chci nechat. Chci se jím opatrně zabývat. Už se bez něho neumím obejít. Váš Leo“)
Jmenované písmeno, jež bylo autorem pověřeno příběh ukončit, je to „i“ ve jméně hlavní ženské postavy. A tak v závěru, kdy Emmi píše Leovi svou poslední zprávu („Moje city opustily monitor. Myslím, že tě miluji. […] Do tváře mi fouká severák. Co budeme dělat?“), už žádná odpověď nepřijde, neboť autor v té kritické vteřině Lea „mazaně vymazal“ a tím ho „vrátil“ do reálného světa, v němž se ovšem už se svou virtuální láskou nemůže setkat. („Ano, je to malý ostrůvek mimo můj všední svět, ostrůvek, na kterém s vámi docela ráda pobývám,“ napsala mu před časem Emmi.)
A čtenář se může pokusit přijmout představu, že literární postavy by v něm s námi vydržely žít.
